Tento článek vznikl v době, kdy jsem byla podruhé těhotná. Psala jsem ho tak trochu i sama pro sebe, abych si připomněla, co už se mi osvědčilo. A v hlavě jsem se připravovala na to, že s narozením druhého děťátka budou přicházet změny a celkový upgrade systému. Nakonec se ale ukázalo, že ty základní tipy se nemění. Mění se ale organizace času a přístup k jednotlivým tipům. A proto následující tipy ponechávám téměř beze změny (jsou tedy vhodné zejména pro maminky prvničky, ale své si v nich najdou i maminky více dětí).
#1 Zapomeňte na to, co bylo
Tohle je asi první a za mě nejdůležitější rada. Zapomeňte na tu pohodu, kterou jste měla jako bezdětná. Už žádná svoboda, volnost a organizace času čistě podle sebe. Nyní je tu ten prcek, který vám (ať chcete nebo ne) bude diktovat, jak to bude. A to minimálně první rok. Je proto načase si najít zcela nový systém. Systém, které bude otevřený změnám a bude respektovat vaše aktuální potřeby i potřeby vašeho děťátka.
Můj systém se například pořád vyvíjel. Syn se narodil v prosinci, chodili jsme na procházky dvakrát denně, v mezičase spal v postýlce nebo jsme kojili. Pracovat pro mě ze začátku bylo těžké. Nejen kvůli času (ono se to nezdá, ale když kojíte hodinu a za další hodinu kojíte znovu hodinu, tak ten den docela rychle vyčerpáte). Dalším problémem pro mě bylo přepnutí mozku do pracovního módu. Zkrátka jsem byla naladěná na toho malýho drobečka a nedařilo se mi soustředit na nic jiného.
Postupně se to ale vyvíjelo. Většinou jsem pracovala, když syn spinkal. Později vedle něho na podložce, když zkoumal různé hračky. Nejraději jsem ale měla období léta, když jsem ho uspala v kočárku a sedla si pak v parku nebo v lese a pracovala venku. V patnácti měsících začal Kristánek chodit na dvě dopoledne do jesliček, v ten moment jsem se zase mohla naplno soustředit na práci.
#2 Plánujte, ale počítejte s tím, že vše může být jinak
Toto vlastně tak trochu souvisí s prvním bodem. Můžete plánovat, jak chcete, ale pokud toho prcka v kočárku neuspíte, tak si prostě nezapracujete, i kdybyste se na hlavu stavěla. Je dobré mít v hlavě vizi, ale nepropadat panice, když to zrovna nevyjde. Hlavně doporučuju dávat si pozor na termíny. Neřešte žádný úkol na poslední chvíli, tento luxus už si s malým dítětem nemůžete dovolit.
#3 Myslete na to, proč to děláte
Krize přijde, a ne jedna. Pracovat s malým miminkem je těžké. Často můžete být unavené, frustrované. Mně ze začátku pronásledoval pocit, že nezvládám dobře ani jednu roli. Nevěnuji se 100% svému dítěti, ani nemám dostatek času na svou práci. Nakonec si to ale sedlo.
Důležité je v takových chvílích neztrácet motivaci. Pokud se opravdu práci chcete věnovat, baví vás to a naplňuje, tak na to v těžkých chvílích myslete. Samozřejmě je potřeba si ujasnit všechny priority, na prvním místě je samozřejmě dítě a jeho potřeby (dobře, nejdříve by to měly být vaše potřeby a hned pak miminka).
Klidně si sepište, proč se chcete práci věnovat. Pro mě je to důležité z mnoha důvodů – nejen, že mě to baví a naplňuje, zároveň se díky tomu cítím více sebevědomě a jsem hrdá na to, že můžu sobě a rodině díky vyššímu příjmu dopřát více. Také si myslím, že pro partnerský vztah není úplně dobré, když je žena zcela závislá na partnerovi. Více mi vyhovuje, když se o péči a práci podělíme.
#4 Nesrovnávejte se s ostatními
Tohle pravidlo se dočtete snad v každém článku a motivačním příspěvku. Je úplně jedno, co zvládají nebo nezvládají ostatní. Každý máme jinak nastavené limity a jsme schopní zvládnou jinou zátěž (fyzickou i psychickou). Žijeme v různých podmínkách a máme různé možnosti v oblasti hlídání a odpočinku.
Když byl Kristiánovi asi rok, psala jsem si se svou známou. Také měla doma malé dítko, v té době zhruba půlroční. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se jí, kolik času se měsíčně věnuje práci. Napsala, že 90 hodin. V té době jsem já zvládala sotva 50 hodin a do té doby jsem si připadala, že jsem fakt dobrá. Po té zprávě jsem ale začala mít pocit, že bych měla víc máknout. Jenže kdy?
Co je ale podstatné, tato známá měla velkou oporu v rodině. S manželem se v péči často střídali a obě babičky byly plně funkční a o malou se jí pravidelně staraly. Navíc známé nevadilo pracovat do pozdních večerních hodin (to je pro mě něco myslitelného). A další důležitá věc, časem jí to tělo stejně vrátilo a musela si dát týden úplnou pauzu a zpomalit.
Vím, že do určité míry je srovnání přirozené (máme to v sobě zakódované). Ale snadno se můžete dostat do začarovaného kruhu, kdy budete mít pocit, že všichni zvládají vše lépe. A ještě jedná věc, v tuto chvíli se nesrovnávejte ani sama se sebou, když jste byla bezdětná. Je to nesrovnatelné.
#5 Pište si to
Zejména v prvním roce mateřství jsem zjistila, že co si nenapíšu, to nevím. Můj změklej, hormony napuštěnej, mozek nebyl schopnej udržet příliš mnoho informací (a zejména ne těch pracovních).
Pravidelnou součástí mé práce se tak staly to-do listy. A vzhledem k tomu, že moje práce je často o kreativních nápadech, zapisovala jsem si také všechny nápady, které ke mně přišly. Dnes už spím s papírem a tužkou. 😀
#6 Odpočívejte
V tomto bodě jsem trochu kázala vodu, a pila víno. Nicméně se to pro mě stalo velkým ponaučením, na kterém jsem s druhým miminkem zapracovala.
Ve chvíli, kdy Kristián usnul, jsem žhavila počítač a začínala pracovat. A ne vždy jsem na to byla plně při silách. Lehnout si přes den jsem chodila jen ve zcela výjimečných případech, kdy už jsem byla v hluboké krizi. No a nebudu vám lhát, úplně se mi to nevyplatilo. Byla jsem tak přetažená, že jsem nebyla schopná spát ani v noci. Stalo se mi i to, že jsem byla vzhůru 48 hodin vkuse. Ne, že bych se nesnažila v noci usnout. Snaha byla obrovská, ale nešlo to. A tak jsem hned po ukončení kojení skončila na lécích na spaní.
Věřím, že jsem z tohoto průseru ponaučila. Když jsem podruhé otěhotněla, byla jsem příšerně unavená. A tak jsem začala přes den chodit spát, vždy po obědě (v podstatě pokaždé, když jsem byla doma – což bylo dost často). Dneska je druhému dítku devět měsíců a poobědový odpočinek praktikuju vždy, když je to možné. Ne vždy se mi podaří usnout, ale aspoň na chvíli zavřu oči a relaxuji. A víte co, od té doby, co takto funguju, jsem mnohem více produktivní.
#7 Řekněte si o pomoc
I tady budu trochu mimo mísu. Kristiána v prvním roce nikdo nehlídal. Párkrát ho vzal na procházku manžel, ale jinak to bylo na mně. Ze začátku jsem ho nechtěla nikomu svěřovat, potřebovala jsem ho mít u sebe (a taky byl covid). Později jsem zjistila, že ani není komu ho svěřovat. Rodiče stále pracují a přes víkend žijí vlastním životem. Řešení se objevilo až později v podobě jesliček, které mě upřímně řečeno zachránily. Už jsem tou dobou trochu padala na hubu.
Dnes už řeším věci tak, že si je prostě zaplatím. Kristiánek byl v jeslích naprosto spokojený, a tak jsme mu postupně navýšili počet dní, co tam trávil. Domu nám jeden čas docházela paní na úklid a třeba takové pečení vánočního cukroví jsem si objednala u kamarádky.
#8 Buďte k sobě laskavé
Říká se, že nikdo k vám nedokáže být tak krutý jako vy sama k sobě. Tak na to zkuste někdy pomyslet, až si budete zase nadávat nebo se bičovat za to, co byste měla a neměla dělat. Představte si, jestli byste stejným způsobem mluvila se svou kamarádkou. Asi ne, co? Ona by se s vámi pak už asi nebavila. Tak neubližujte ani sama sobě a mějte pro sebe pochopení. Jste máma. Máte nárok na to být unavená, vyčerpaná nebo prostě jen „líná“ a nedělat nic.
#9 Odměňte se
Když už tak dřete, tak si nezapomeňte taky dopřát. Ať už zvolíte masáž, kosmetiku, koupíte si něco pěkného na sebe nebo se začtete do nové knížky. Je to na vás. Hlavně na sebe myslete. Najděte si ve všem tom shonu také čas sama pro sebe. Někdy je to hodně těžké, ale alespoň malinkou chvilinku a malinkou radost byste si dopřát měla. Uvidíte, jak vám to zlepší náladu.
Dodnes vzpomínám na tu obrovskou euforii, když jsem si poprvé po porodu dovolila otevřít novou knížku a číst. Takovou radost jsem dlouho nezažila. A je to jeden z pocitů raného mateřství, který se mi uchoval živě v paměti.
#10 Myslete na to, že jste především máma
Ať už máte jakkoliv úžasnou práci, žádná nestojí za to, abyste jí dělala na úkor svého dítěte. Jsou chvíle a období, kdy vás vaše miminko prostě potřebuje. Ve chvíli, kdy mě syn osloví, se na ho snažím co nejvíce vnímat a věnovat se mu. Prostě odložím počítač a nechám se odvézt do kuchyně nebo pokojíčku. I když mi chce jen ukázat, jakou postavil věž. Pro mě je to chvilka času a pro něho je to nesmírně důležitý okamžik.
Přeji vám, maminky, ať se vám daří pracovat s klidem a v pohodě. 🙂
